Mezinárodní politika 4/2004

Etnické lobby a jejich vliv na zahraniční politiku USA
Mezinárodní politika 4/2004, str. 13-14

 

Miloš Calda

 

Letošní americký volební rok bude pravděpodobně velmi dramatický. Již nyní (tento příspěvek vzniká v první polovině března 2004) mnohé naznačuje, že se může zopakovat dramatická situace z roku 2000, kdy bylo o výsledku prezidentských voleb definitivně rozhodnuto až více než měsíc po volebním aktu.

Prezidentské období dosavadního prezidenta George W. Bushe, který se uchází o znovuzvolení, poznamenaly tři významné události, které mají všechny mezinárodně politickou dimenzi: teroristické útoky z 11. září 2001, svržení afghánistánského režimu ještě téhož roku a iráckého v roce 2003. Jen málokdy v minulosti měla zahraniční politika takový vliv na volební kampaň jako letos. Je samozřejmé, že americká zahraniční politika je výslednicí mnoha faktorů, jako jsou analytické instituty (tzv. think tanks), specializovaná periodika (časopisy Foreign Affairs a Foreign Policy), nejvýznamnější listy (The Washington Post a The New York Times), organizace zkoumající veřejné mínění[1] a konečně etnické zájmové skupiny, tzv. lobby. Právě na etnické lobby, jejich působení, vliv a efektivitu se zaměříme v tomto příspěvku.

 

Existence zájmových skupin je ve Spojených státech zaručena prvním dodatkem Ústavy.[2] V americkém politickém systému mají lobby nejen ovlivňující, ale také informační roli. Členové Kongresu totiž musí zaujímat stanoviska ke značnému množství problémů, hlasují o záležitostech, o nichž nemohou mít hluboké znalosti. Cenným zdrojem informací jsou pro ně právě lobby. Ve Washingtonu působí kolem osmnácti set zájmových asociací, které zaměstnávají přes 40 tisíc pracovníků. K nim musíme přičíst na dva tisíce registrovaných individuálních lobbistů.

Americký národ tvoří desítky etnik z celého světa. Je přirozené, že jejich příslušníci jsou více či méně solidární s etnikem, z něhož pocházejí. To vyvolává obavy, že solidarita se „starou vlastí“ bude silnější než loajalita vůči vlastní zemi. Lobbistická činnost má v Americe starou tradici. Již James Madison, jeden z „Otců zakladatelů“, uvažoval v 80. letech 18. století ve Federalistovi 10 o neodstranitelné pluralitě partikulárních zájmů a „frakcí“ (factions).[3] V 19. století požadovali irští Američané od amerických prezidentů, aby se zasadili za autonomii Irska, a po vypuknutí 1. světové války v Evropě američtí Irové i američtí Němci naléhali, aby do ní USA nevstupovaly. Po skončení studené války vyvstaly – zjevně přehnané – obavy, že vlivem imigrace ze všech koutů světa a nejrůznějších etnických nátlakových skupin nastane fragmentarizace americké zahraniční politiky.

Co způsobuje, že některá etnika vytvářejí významné etnické lobby, zatímco jiná ne? Působí zde především dva faktory: (a) ekonomická a společenská úspěšnost daného etnika v USA a (b) bezpečnost a úspěšnost státního útvaru, s nímž se americké etnikum solidarizuje. Je pozoruhodné, že se žádná etnická lobby v USA nezasazuje za významné, stabilizované a mezinárodně zabezpečené státy, jako jsou Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Švédsko či Kanada. Na druhé straně nejvýznamnější etnické lobby se solidarizují se státy, které mají oprávněný či snad jen vnímaný pocit ohrožení: s Izraelem, s Řeckem, s Arménií, v poslední době s arabským světem. Dodejme, že etnické skupiny, které jsou ekonomicky relativně méně úspěšné (Poláci, Američané latinskoamerického původu), mají menší vliv, než by odpovídalo jejich početnosti.

Vliv etnických lobby je v některých případech snižován jejich nesoudržností, která vyplývá buď z nehomogennosti teritoria, s nímž by se mohli jeho zastánci solidarizovat (například geografická rozprostraněnost a mnohost států v Latinské Americe), nebo nejednotný postoj vůči „staré vlasti“, který je patrný u amerických Číňanů: některým záleží především na obchodu s Čínou, zatímco jiní požadují tvrdší politiku a naléhají na americkou vládu, aby od Čínské lidové republiky požadovala dodržování lidských práv. Američtí Číňané prosperují, Čína není v ohrožení, takže chybí aktivizující motivace.

Sílící etnickou lobby mají naopak prosperující američtí Indové (IACPA, Indian American Center for Political Awareness),[4] kteří mají významné postavení např. v oborech souvisejících s informační technologií. Vrstvy, k nimž náležejí, nepropadají etnickým či kastovním vášním, a nerozděluje je ani obdobný problém, jakým je napětí mezi pevninskou Čínou a Tchaj-wanem.

Některé etnické skupiny se vůči „staré vlasti“ chovají pasivně, jiné se za její „věc“ důrazně stavějí. Například „americká Polonie“ se za Polsko zasazovala již v letech sovětské nadvlády, například protesty poté, co Gerald Ford, nijak oslnivý stylista, v roce 1976 v jedné z předvolebních televizních debat s Jimmy Carterem nešikovně popřel existenci sovětské nadvlády.[5] Ford pak ve volbách prohrál, jistě i proto, že jej američtí Poláci nevolili. I přes svůj antikomunistický postoj spolupracovali američtí Poláci s „lidovým“ Polskem hospodářsky.[6] Hlavní lobbistickou organizací amerických Poláků je Polish American Congress.[7]

Významná je i Kubánsko-americká národní nadace (CANF, Cuban American National Foundation),[8] která se staví za ostřejší politiku USA vůči Castrovu režimu. Postavení kubánské exilové komunity posiluje skutečnost, že není geograficky rozptýlena. Žije převážně na Floridě, státě, který může mít klíčový význam pro výsledek prezidentských voleb (připomeňme si volby v roce 2000). Kubánští Američané navíc prosperují více než kterékoli jiné latinskoamerické etnikum.

 

Etnické lobby a Blízký Východ

Asi nejvýraznější lobbistickou činnost zaměřenou na americkou zahraniční politiku vyvíjejí dvě etnika, která mají zájem na – ovšem pro sebe – příznivém řešení konfliktu na Blízkém Východě: Židé a Arabové. Důvody jsou nasnadě: blízkovýchodní konflikt je jedním z nejobtížněji řešitelných, probíhá mezi etniky, která mají odlišné náboženské, kulturní a sociální tradice, odlišné hodnotové systémy, vytvořila velmi odlišné politické struktury. Obě znepřátelené strany uvádějí pro své postoje přesvědčivé argumenty.

 

Izraelské lobby[9]

Hlavní lobby, která se zasazuje za pozitivní vztah USA k Izraeli, je AIPAC (American-Israel Public Affairs Committee).[10] Časopis Fortune čas od času vydává seznam nejvýznamnějších amerických lobby, na němž AIPAC zaujímá zpravidla čtvrté místo.[11] AIPAC, nepochybně nejlépe zorganizovaná etnická lobby, se staví za národní zájmy izraelského státu, ne však za některou z izraelských politických stran či za konkrétního politika. Má podle vlastního vyjádření zhruba 65 tisíc členů. Ročně její lobbisté absolvují přes dva tisíce setkání se členy Kongresu a podílejí se na více než 100 proizraelských zákonodárných iniciativách ročně. AIPAC považuje za svoji zásluhu, že USA poskytují Izraeli každoročně pomoc dosahující téměř 3 miliardy dolarů.

Lobbisté AIPAC kontaktují všechny členy Kongresu a navštěvují veškerá kongresová slyšení, která se týkají americko-izraelských vztahů. Její experti denně pročtou stovky periodik, projevů a zpráv. Věnují se i výcviku a vzdělávání mladých lobbistů. AIPAC vydává pro své studentské členy čtrnáctideník Near East Report, organizuje pro ně stáže ve své washingtonské centrále i ve svých devíti regionálních pobočkách. Každoročně pořádá konference, na které zve významné politické činitele (v roce 2003 například Colina Powella a Condoleezzu Riceovou). AIPAC si vytkl tyto hlavní cíle: znemožnit, aby Írán získal jaderné zbraně, pomáhat Izraeli jakožto jedinému demokratickému státu na Blízkém Východě, bránit Izrael proti budoucím hrozbám, především proti zbraním hromadného ničení, připravovat nové generace proizraelských lobbistů a politiků a konečně informovat členy Kongresu o problematice americko-izraelských vztahů.

K blízkovýchodnímu konfliktu i k americké zahraniční politice v tomto regionu se samozřejmě vyslovují i jiné významné organizace, například Americký židovský výbor AJC (American Jewish Committee).[12]

 

Arabské lobby

Hlavní protihráčem AIPAC na straně amerických Arabů je Výbor proti diskriminaci amerických Arabů ADC (American-Arab Anti-Discrimination Committee).[13] Zatímco AIPAC je zaměřen na podporu jedné země a jejích národních zájmů a nikde ve svých materiálech neuvádí jako svoji prioritu boj s antisemitismem,[14] hlavní lobbistická organizace amerických Arabů je zaměřena jak navenek, tak dovnitř americké společnosti. ADC formuluje své hlavní cíle takto: dosáhnout lepší postavení arabského etnika v USA, bránit občanská práva všech obyvatel USA, kteří jsou arabského původu, zvýšit účast arabských Američanů na občanských aktivitách, přimět americkou administrativu, aby na Blízkém Východě sledovala vyváženou zahraniční politiku a konečně podporovat svobodu a rozvoj v arabském světě.

ADC uvádí, že Američanů arabského původu je zhruba 7 milionů (zatímco židovských Američanů je podle ADC 5,2 milionů).[15] Poněkud obrozenecky působí výčet jmen prominentních Američanů arabského původu.[16] ADC má informační oddělení, které vydává tiskové zprávy a vystupuje proti předsudkům vůči arabským Američanům i arabskému světu. Staví se jak proti islamistickému terorismu na Blízkém východě, tak proti izraelským odvetným akcím postihujícím civilisty. ADC se nepřiklání k žádnému náboženství (stojí za zmínku, že minimálně tři čtvrtiny arabských Američanů se hlásí ke křesťanství) a nepreferuje ani žádnou americkou politickou stranu. Lze konstatovat, že ADC na arabské straně spojuje funkce AIPAC a ADL.

Další proarabská lobby, Arabsko-americký institut AAI (Arab-American Institute),[17] zaujímá výrazně propalestinská stanoviska. Požaduje, aby Spojené státy využily své hospodářské a diplomatické moci a donutily izraelskou vládu k vyklizení palestinského území obsazeného od roku 1967 a ke zrušení židovských osad, které tam vznikly.

Prezidentem AAI je věhlasný odborník na průzkum veřejného mínění James Zogby. Na rozdíl od AIPAC zaujímá AAI stanoviska ke konkrétní politice izraelské vlády a palestinské správy. Staví se proti válce v Iráku, kritizuje zadržování osob arabského původu Imigrační a naturalizační službou (INS). Jak AIPAC, tak AAI provozují „politiku identity“, která jen stěží může přispět k mírovému urovnání. Nutno konstatovat, že tyto dvě lobby nijak nespolupracují.

 

Izraelské a arabské lobby: demografie, elektoráty, finance

 

Podrobněji se izraelskými a arabskými lobby a jejich výsledky zabývá Mitchell Bard v článku „The Israeli and Arab Lobbies“.[18] Uvádí některá zajímavá demografická a politologicky relevantní fakta, například to, že američtí Židé vykazují ze všech etnických skupin nejvyšší volební účast. Židovské obyvatelstvo USA čítá podle Barda zhruba 6 milionů (asi 2,3 procenta); zhruba 89 procent amerických Židů žije ve dvanácti klíčových státech s nejvyšším počtem volitelů (vítězství v těchto dvanácti státech by prezidentskému kandidátovi stačilo k vítězství).[19] Bard rovněž přináší zajímavý přehled o volebních preferencích amerických Židů.[20] Vyplývá z něj, že od roku 1916 až do roku 2000 tato skupina téměř vždy hlasovala – často drtivou většinou – pro demokratické kandidáty (jedinou výjimkou byly volby v r. 1920).

Podle serveru monitorujícího finanční toky v předvolebních kampaních Opensecrets.org,[21] který je servisem analytického institutu Center for Responsive Politics, vydal AIPAC v roce 2001 na lobbování přes 1,1 milionu dolarů. AIPAC není u Federální volební komise registrován jako tzv. politický akční výbor, a proto nemůže sám přispívat. Ale ve vedení AIPAC je řada osob, které v minulosti poskytly kandidátům značné obnosy. Kandidáti, které židovské organizace považují za proizraelské, tak mohou očekávat slušné příspěvky na vedení volební kampaně. Podle téhož zdroje proizraelské zájmy přispěly od volebního roku 1989-90 celkovou částkou 41,3 milionů dolarů na kandidáty do federálních orgánů a na stranické výbory. Přes dvě třetiny, 28,6 milionů dolarů, obdrželi demokraté.[22] Proarabské lobby přispívají daleko menšími částkami, které se však v posledním desetiletí postupně zvyšují. Téměř všechny peníze poskytnuté na politickou činnost arabských a muslimských komunit přicházejí z nepočetných politických akčních výborů, které od volebního roku 1989-90 přispěly kandidátům a stranám na federální úrovni 297 tisíci dolarů.

 

Závěr

Přestože některé lobby mají k dispozici značné obnosy, nejsou jejich výsledky ani zdaleka jednoznačné. Mnohým, zvláště laickým pozorovatelům může připadat, že etnické lobby dokáží z pozadí a ve skrytu řídit americkou zahraniční politiku. Jejich výsledky však zdaleka nejsou jednoznačné. Například izraelské lobby se nepodařilo zabránit v prodeji americké vojenské techniky arabským sousedům Izraele. Spojené státy vykonávají nátlak na Izrael, aby vyměnil území za mír, a odmítají přestěhovat své velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, což je jeden z hlavních bodů agendy izraelské lobby. Dvěma protiturecky zaměřeným lobby, řecké a arménské, se nepodařilo oslabit hluboké bezpečnostní vazby Spojených států a Turecka. Všeobecně se má zato, že jednou z nejúspěšnějších lobby je izraelská. Je ale možné, že by vztah USA k izraelskému státu byl pozitivní i bez jejího působení, neboť Izrael je jedinou stabilní a prozápadní demokracií v celé oblasti a byl by proto i bez jejího působení přirozeným partnerem USA. Totéž zajisté platí o vztahu k rozšíření NATO, které bylo nepochybně v národním zájmu USA a nelze je považovat pouze za výsledek snah etnických lobby (polské, litevské, české, atd.). Etnické lobby mohou jen stěží prosadit zahraniční politiku přátelskou vůči státu, který se vůči USA staví nepřátelsky. To by zajisté platilo o možnostech pročínské lobby v situaci, kdyby Čína prudce přiostřila svůj vztah ke Spojeným státům.

 

 

 

Poslední úprava: 10. května 2004



[1] viz např. www.gallup.com

[2] Jeho znění: Congress shall make no law… abridging… the right of the people… to petition the Government for a redress of grievances. [Kongres nepřijme žádný zákon… který by zkrátil… právo lidu… obracet se na vládu se žádostmi o nápravu příkoří.]

[3] Viz The Federalist Papers, mj. na http://lcweb2.loc.gov/const/fed/fedpapers.html

[5] Ford tehdy doslova řekl: "There is no Soviet domination of Eastern Europe, an there never will be under a Ford administration."

[6] V historické paměti Poláků je několik významných emigrací. Polský komunistický režim se k emigraci nikdy nestavěl tak příkře jako českoslovenští komunisté, jejichž postoje po roce 1989 prosákly i do nové republiky, která emigrantům zprvu upírala právo volit a dodnes jim znemožňuje volit korespondenčně.

[8] Webový servis CANF v angličtině na www.canf.org/2004/principal-ingles.htm, ve španělštině na http://www.canf.org/2004/principal.htm

[9] Termín „izraelská lobby“ je v tomto textu používán k označení americké zájmové skupiny, která se zasazuje za pevný a pozitivní vztah USA k izraelskému státu; jejími členy a stoupenci zdaleka nejsou pouze američtí Židé. Mj. z tohoto důvodu by bylo zavádějící hovořit o „židovské lobby“.

[11] www.fortune.com/fortune/power25. Seznam čítá 87 lobby, ale jen jednu etnickou, kterou je právě AIPAC.

[14] Monitorování antisemitismu, rasismu a propagandy nenávisti se věnuje jiná americká organizace, Anti-Defamation League (www.adl.org).

[15] Tento údaj je v rozporu s údaji z jiných pramenů. Například Mitchell Bard, viz níže, uvádí pouhých 1,2 milionu arabských Američanů. Podle Arab American Institute žije v USA minimálně 3,5 milionu Arabů.

[16] Např. prezidentský kandidát v letech 2000 a 2004 a obhájce práv spotřebitelů Ralph Nader, popzpěvačka Shakira, členka Clintonovy administrativy Donna Shalala, senátor John Sununu, který vedl štáb Bílého domu za prezidenta George Bushe staršího, John Zogby, který řídí jeden z nejvýznamnějších ústavů pro výzkum veřejného mínění Zogby International, a nedávno zesnulý profesor Columbijské univerzity Edward Said. Podrobnější informace viz www.aaiusa.org/PDF/Cas.Broch.(AAIF-V).pdf

[19] Přehled o počtech židovských Američanů v jednotlivých státech USA viz

www.us-israel.org/jsource/US-Israel/usjewpop.html

[22] www.opensecrets.org/industries/indus.asp?Ind=Q05 Na této stránce je tabulka s podrobným rozpisem příspěvků kandidátům a stranám ve volebních letech 1990 až 2004.